Dlouho nic, tak se opět těším na Totesy, nikomu z okruhu známých se nechce tak daleko vyrazit. Tak čekám  až na další týden. Po zalyžování s rodinkou ve Wurzeralm , vyjíždím lanovkou a rychle nasazuji pásy. Vyrážím za zážitky stihnout hezký severní sjezd údolím Loigistal. 

 Špica výhledy nutí se kochat krásou zdejších hor.

  7 km trasu podél hor si zkracuji, což se nevyplatilo. Záhy jsem terénem nucen stoupat až k 2200 vrcholu Rossarsch, kde s obtížemi za sundávání lyží travezuji mezi skalkami. Dostávám se tak do dvoutisicového sedla Zwischensharte až pozdě po západu slunka.

Už skoro za tmy začínám opačný sjezd na sever do Vorderstoderu, který je jinak za světla zcela pohodový.  Je to již čtvrtý noční sjezd podobným terénem, tak si moc nedělám obavy. Ledová Harsh deckel krusta i mezi prvními stromy však tentokrát dávají tušit úhlavního nepřítele každého telemarkisty. 

Po prvních desítkách metrech s nárazem do neviditelné sněhové zídky  je potřeba změnit taktiku rychlosti sjezdu a jak se popasovat s 10km nočním slalomem mezi modříny a 1100m převýšení ve tmě.

 Zajímavá průprava. Brzy ztrácím stopu, les silně zhoustl, měsíc nechce svítit. Po jednom pádu mě začíná děsit nedávná  bráchova zlomenina holeně. Vytahuji čelovku se špatnýma baterkama, kterou sem celou dobu šetřil na nejhorší úsek. Do 10 minut je v mrazu úplný  konec světla, tak to začíná nanovo. Lyže však nesundávám, snažím se citem regulovat každý snožný oblouk ve tmě. Terénem se postupně propracuji až do ledového koryta, po kterém už následuje vysněná lesní cesta a příjemné pěško šlapání do Vordestoderu, kde chytám odvoz do Windishu. Po slovech v  které hospodě ses tak zase zřídil, si za zpěvu ..jó,severní vítr je krutý...pořádně vychutnám plastovou 2 litrovku piva a ještě s litrem dobrého vína.